Ani zvyšování minimální mzdy nemá zachránit příjmy zaměstnanců, které jen ve třetím čtvrtletí reálně poklesly o deset procent. Vláda to hájí pravěkými argumenty. Musíme se zbavit dinosaurů, kteří si ještě nestačili všimnout, co to na ně přilítlo.

Novináři mají rádi špatné zprávy, protože přitahují pozornost. Teď tedy máme hody. Spotřebitelská důvěra klesla pod nejnižší úroveň z časů Kalouskovy druhé vlny krize. Index je hluboko pod stovkou, která vyjadřuje očekávání, že nebude ani líp, ani hůř. A jestliže tento index spotřebitelské důvěry atakuje dosud nevídanou hodnotu 70, bude nejspíš opravdu hodně hůř. Není ani těžké najít důvod obav z budoucnosti. Stačí započít jen to, co už nás potkalo – reálná hodnota průměrné mzdy klesla ve 3. čtvrtletí o desetinu. ¨

Průměrné české mzdy se sice přiblížily hranici 40 tisíc korun měsíčně, ale kdo to má? Dvě třetiny mezd jsou pod touto hranicí a jejich faktickou hodnotu sráží obrovská inflace, která u základních potravin běžně překračuje 20 procent. Z těch nižších mezd ukusuje nepochybně větší podíl, protože mzdy máme různé, ale ceny stejné, takže větší inflace ukousne z nižší mzdy víc.

Vláda má k dispozici mimořádně silnou páku, jak s těmi mzdami něco udělat. Nemyslím tím ty vlastní, ty zvedla neohroženě spolu s platy poslanců o 12,7 procenta. Ani obě komory parlamentu, které to schvalovaly, neměly se zvýšením platů a prebend pro sebe žádný problém. Pouhé přírůstky toho, co celkem dostanou, jsou větší než celá česká průměrná mzda, což je logické navýšení, když uvážíme, se v práci pro národ přetrhli.

Čili politici sobě, to už bychom měli, a teď národ sobě. To se zdá být o něco naléhavější, už proto, že stejně jako s inflací je to se světovými cenami energií, kdy naše podměrečné příjmy dodýchávají pod šlápotami obrů. Zkusme ty příjmy porovnat. Německá minimální mzda byla od října navýšena na 12 euro za hodinu, což odpovídá měsíčnímu příjmu k 50 tisíci korunám, tedy o pětinu vyššímu, než je česká průměrná mzda. Ano, jejich chudinské mzdy jsou výrazně vyšší než český průměr.

S německými příjmy se lépe ustojí vysoké ceny elektřiny, plynu, nájmů nebo potravin, zvlášť když jim rostly pomaleji než u nás. V Česku se pak musí nedostatek peněz vydělaných prací dorovnávat sociálními dávkami. K těm je nutno počítat i zastropování cen energií, kdy vláda si stoupla mezi spotřebitele a distributory. Ve skutečnosti si vypůjčila z našich budoucích příjmů, protože přijde den – zúčtujeme spolu. Obrovské státní zadlužení, které dnes vzniká, se jednou bude hojit na vyšších daních nebo privatizaci školství či zdravotnictví.

Ano, minimální mzda, nikoliv platy politiků, to je ten nejsilnější nástroj vlády, jak s naší mzdovou hladinou pohnout. S minimální mzdou se nezvedá jen ta nejnižší, ale zvyšuje se celý systém zaručených mezd, který je na ní vystavěn. Od Nového roku má česká minimální mzda vzrůst o 1100 na 17 300 korun, čili asi na 35 procent té německé. To je poměr, který dlouhodobě vystihuje naše postavení v unijní spolupráci. Představa, že jsme někde na 80 procentech průměrné životní úrovně EU–27 v paritě kupní síly, je iluzí, havaruje na tom, že naše ceny energií, nájmy, hypotéky, inflace jsou nejvyšší nebo jedny z nejvyšších v EU, zatímco mzdy jsou na třetině západních sousedů – tak kde se to vyrovnává??

Jsme žebráci, proto nás ta minimální mzda a možnosti celkového mzdového posunu musí tak zajímat. A tady to začíná pěkně drhnout. Dvojministr Jurečka (práce a životného prostředí) odtrhl systém zaručených mezd od základu, takže základ se zvedne, a systém stojí. Bude se zvyšovat jen dole a jen úplně nahoře, těm uprostřed ne. Ať si nakradou, nebo co. A ve vládě se vede debata, že by to tak mohlo být furt. Uvažuje se o automatickém navyšování minimální mzdy někam pod polovinu té předloňské průměrné, ale zároveň hrozí trvalé odtržení minima od systému zaručených mezd, to podporuje i koaliční ODS.

Podle bankovních analytiků nebo některých hlasů z ČNB, kde mají stejné nebo vyšší mzdy jako politici, je zvýšení příjmů obyčejného člověka to nejhorší, co by naši ekonomiku, a potažmo nás všechny, mohlo potkat. Zvedne to inflaci, tvrdí. Vývoj cen energií a potravin nebo vliv ukrajinské války na českou výrobu i prodej jsou zřejmé zcela druhořadými činiteli. Varují také, že to ohrozí to české podniky, které budou muset propouštět. Ale má smysl prodlužovat do nekonečna české cenové podbízení, které nás okrádá o budoucnost?

Ve skutečnosti to nejhorší, co nás může potkat, jsou neschopní politici, podnikatelé a bankéři, kteří nás vydírají svojí tvůrčí a intelektuální impotencí. Neříkám, že takoví jsou všichni. Tihle se však neustále derou o hlavní slovo. A také o hlavní podíl na společném výnosu. Zatímco jejich příjmy rostou, Česká republika dostává největší rány.

Ty nejviditelnější rány jsou z rozpadu globalizace, na kterou jsme se tak upnuli. Ostatně všechno důležité u nás stejně patří zahraničnímu kapitálu. Teď se pomalu dozvídáme o skutečném rozsahu obrovských ztrát našeho automobilového trhu v Číně, Rusku a na Ukrajině. Zásluhy předsedy Senátu Vystrčila o zánik českých příležitostí na čínském trhu nelze docenit, udělal pro to opravdu všechno a jistě ho to hřeje u srdce, když se vrací domů kanálama. Také pokus porazit Rusko, který sálá z očí českým velikánům, bude zdrojem smutných vtipů ještě v příštích generacích.

Neméně komická jsou varování politiků a podnikatelů, spjatých s hlubokou minulostí, před současným technologickým vývojem, který je hnán potřebou čelit klimatické krizi a nastavuje nemilosrdnou laťku konkurenceschopnosti. Když nebudeme umět elektrická auta a nebudeme je dělat stejně dobrá nebo lepší než jiní, nikdo si ta naše auta nekoupí. Těžko konkurenceschopnost definovat jinak. Tohle nám Čína říká i bez Vystrčila.

Bavme se chvíli o budoucnosti, která se od té naší minulosti hluboko, ale opravdu hluboko liší. Rozpad globalizace je nyní rámován doběhem pandemie a válkou, ale nastal i by i bez toho, protože Spojeným státům vyrůstají soupeři. Proto blokují jejich obchodní toky v naději, že je oslabí. Jenže sankce a embarga dokážou vyvolat i takové reakce, které mají osvobozující charakter. Byly někomu zabaveny dolarové rezervy? Pak je třeba snižovat závislost na dolaru obchodováním v národních měnách mimo blok Západu. Zakazuje se prodej pokročilých čipů do nedostatečně poddajného zahraničí? Je to příležitost urychlit vývoj domácí náhrady a udělat pro to všechno.

Nejzajímavější jsou změny spojené s klimatem a digitalizací. Často probíhají souběžně. Začetl jsem se do několika studií o trendech ve stavebnictví. Oběhové hospodářství (cirkulární ekonomika) už začíná být normou. Úplný festival bude mít na Ukrajině, až válka skončí a do městských rozvalin se pustí drtiče, aby dodaly stavební hmotu z toho, co je. Bída přinutí najít smysluplné využití pro všechno, co se dá z těch ruin vyhrabat. Zároveň se tím však uspoří spousta uhlíku.

Abychom si tu cykličnost hospodaření pro budoucnost usnadnili, je nezbytná důsledná digitalizace všech stavebních procesů, aby jednou projektovaná stavba byla příště snadno rozebratelná a využitelná znova. Na stavbách budou hrát větší roli moduly, zaměnitelné funkční prvky. Databáze materiálů a procesů nám usnadní papírovou vojnu, až budeme vědět, zda jednou vydané povolení pro použitý materiál či postup obstojí i v dalším kole. Rodí se pro to nový podpůrný software, a tak nejen auta, ale i stavby a jejich systémy budou překlápět svou hodnotu na stranu počítačů.

Dalším prvkem jsou nové materiály, honba za poklesem uhlíkové stopy, naděje, že stavby jednou budou pohlcovači a skladišti uhlíku. Například v rostoucím využití dřeva, ale s mírou, to dřevo taky musí někde dorůst. Proto se pozornost obrací k materiálům s rychlejší obrátkou jako je bambus, konopí nebo některé trávy. Desky slisované a slepené z těchto přírodních materiálů přestávají být okázalým experimentem pro světové výstavy a začíná se o nich uvažovat v průmyslovém měřítku.

Stejně tak o stavbě za účasti robotů, kterým kralují 3D tiskárny. Už se experimentuje i s tiskem vyšších domů. Nebo s tiskem stavebních modulů pro řadu sousedních stavenišť. Všechny nové stavby budou mít pochopitelně špičkové zateplení a rekuperační větrání a neobejdou se ani bez vlastních energetických zdrojů. Stále bližší je představa, že budovy budou uhlíkově negativní a energeticky pozitivní.

Dalo by se v tom pokrčovat, a až ty studie dočtu, určitě to udělám. Teď mi šlo o náznak toho, kolik nových příležitostí pro smysluplnou ekonomiku se vynořuje. A protože jde o hlavně o využití práce i materiálů v místě, nemusí být ani problém s financováním. V takových podmínkách každý úvěr snadno najde svoji protihodnotu. Svět, který potlačuje hyperglobalizaci a respektuje potřeby klimatu, nutně ustupuje i od neoliberální ekonomie, která je v zajetí maximalizace zisku. Zisk se bude muset dělit o místo nahoře s udržitelností a resiliencí, s odolností odolávat zásadním změnám a šokům. Přednost dostanou zdroje, které jsou blíž, a určitě budou ještě zdvojeny nebo znásobeny, aby výpadek šel nahradit. Nebude to levnější, ale bude to jistější.

Hospodaření nablízko může vrátit domů peníze, které zatím odtékaly do nejrůznějších centrál, hlavně do zahraničí. Jen na dividendách zahraničním vlastníkům už to bylo dobrých deset let po 300 miliardách korun ročně. Do hry vstoupí také digitální měna, která může konečně najít tu správnou společenskou funkci, když bude obsluhovat regionální obchodní oběh jako doplňkové alternativní platidlo v mobilu. Tohle všechno jsou příležitosti pro vznik zcela jiného průmyslu, než jsou pouhé subdodávky vzdálené centrále, která nás odmění nadiktovanou minimální cenou.

Digitalizace má v zemi silné zázemí, které se zatím zabývá hlavně ochranou počítačů a hrami. Nicméně během těch let v oboru vznikla velká zásoba talentů i vzdělávacích kapacit, které lze využít i jinak. Je to propojené s příležitostmi, které nabízí Průmysl 4.0, jak jsme si o něm zvykli mluvit. Jeho důležitou vlastností je to, že výrobny mohou být menší, kapitálově dostupnější, a hlavně pružné, pro práce všeho druhu, jako ten Ferda Mravenec.

Samostatný program reindustrializace představují obnovitelné zdroje energie a jejich sdružování do obecních a komunitních virtuálních elektráren. Když se toho vláda trochu ujme, ztráta starých pracovních míst nám jenom uleví. Takže nemusíme být chudí, nemusíme se podbízet. Stačí se zbavit dinosaurů, kteří si ještě nestačili všimnout, co to na ně přilítlo.

Lepší politické vedení nám mohou teoreticky nabídnout volby, ale tam jsme závislí na tom, čeho se ujmou média. Změny proto mohou probíhat rychleji mimo centrum, v místech, kde se lidé znají a snáze se dohodnou. Nakonec se možná i ta média chytnou, až zjistí, že špatné zprávy, které se na nás dnes valí, nemusí být jejich nenahraditelnou potravou. Když budou média sledovat, jak se to hýbe kupředu, bude tam také dost dramatické látky. Třeba zrovna souboj s přáteli starých pořádků, kteří začnou křičet, že jim to škodí.